Historie města
Obsah této stránky:
- Historie města
- Černošice
- Dolní Mokropsy **
- Vráž
- Rozluky a spojování
- 1850-1945
- Kostel Nanebevzetí Panny Marie
- Významné osobnosti
- Literatura
** Viz také (samostatná sekce): Střípky z historie Dolních Mokropes
Historie města
Dnešní město Černošice tvoří několik historických obcí a osad - Horní Černošice, Dolní Mokropsy a Vráž. Do roku 1974 byly s vlastními Černošicemi spojeny i Dolní Černošice.
Horní Černošice tvořily od roku 1864 jednu obec s Dolními Černošicemi. V roce 1920 byly odděleny, v roce 1950 opět sloučeny (pod názvem Černošice) a pak zase rozděleny - v roce 1974 byly Dolní Černošice (část obce na pravém, dnes pražském břehu řeky Berounky) připojeny k nedalekým Lipencům a staly se součástí Prahy 5, dnes Městská část Lipence.
Dolní Mokropsy byly do Černošic připojeny v roce 1950 (zatímco Horní Mokropsy, na pravém břehu Berounky, jsou součástí obce Všenory).
Černošice
Uvádí se, že Černošice ( = ves lidí Černochových) v r. 999 daroval kníže Boleslav II. ostrovskému klášteru. Nejstarší písemná zmínka o Černošicích pochází z roku 1115, kdy byly majetkem kláštera v Kladrubech. V roce 1239 je získal biskup Jan III. z Dražic. V roce 1268 se stal jejich majitelem Přemysl Otakar II a v roce 1292 je věnoval Václav II. cisterciáckému klášteru na Zbraslavi, kterému patřily až do husitských válek. Od roku 1304 se setkáváme s rozlisováním Malé a Velké Černošice a v roce 1350 se objevují poprvé Horní a Dolní Černošice. V roce 1422 se Černošic zmocnil Pešík Předbor z Radešína. Majitelé Černošic se střídali, až v r.1455 je Jan Krský z Nasetic vrátil Zbraslavskému klášteru za náhradu 300 kop.
V majetku kláštera Černošice zůstaly až do jeho zrušení v roce 1785. Majetek kláštera převzal Královský náboženský fond, od kterého vlastní panství Zbraslav (včetně Černošic a Mokropes) zakoupil v dražbě r. 1825 bavorský kníže Bedřich Oettingen Wallerstein. V majetku jeho rodiny bylo panství až do r. 1910, kdy jej zakoupil textilní magnát Cyril Barton z Dobenína, jehož vliv na Zbraslavsku byl patrný až do roku 1948.
Dolní Mokropsy
Ve strojopisném díle Karla Dlouhého Dějiny a zkazky Dolních Mokropes se dočteme pověst o původu názvu obce, jak ji autor zaznamenal z úst tehdejšího pamětníka, devadesátiletého výměnkáře pana Majera: "Za dávných časů, kdy jen prales a močál kryl zdejší kotlinu, náležel celý tento kraj ku dvoru knížecímu na Vyšehradě. Bylo zde všeho všudy jen několik dřevěných starých rybářských chatrčí, s věčně urousanými, avšak vždy bodrými rybáři. Lidských duší bylo zde tedy po málu, za to však ryb, vodního ptactva, vyder a jiné zvěře všeliké takové spousty, že časně z rána a na večer v rákosinách od štěbetu bývalo až k ohluchnutí. Když zapadlo slunce, přicházely z pralesů k nápojišti statní jeleni, srnčí, ba i vlci a medvědi. Není proto divu, že kníže se svou družinou pro ukrácení chvíle rád sobě zajížděl koňmo či po vorech až sem. Co tu asi bylo shonu a ryku, když přijela taková veselá společnost... Býval to vždy asi horký den pro naše milé rybáře, takováto panská návštěva, a někdy za to byla ještě rána bičíkem, ale zatahovati a nadháněti se musilo, bylať to vlastně jedinká služba a daň za to, že mohli zde jinak svobodně žíti na půdě knížecí. Pěkně se páni pobavili, dobře sobě zalovili a co se těm vousatým rybářům nasmáli, jak je prohnali, jak je zmáchali a proto vždy rádi opět k těm mokrým psům jezdili." Tolik místní pověst - skutečností zůstává, že označení mokří psi mělo opravdu posměšný charakter.
Historik Václav Vladivoj Tomek ve svých Dějinách Prahy uvádí první zmínku o Mokropsech k roku 1088, kdy král Vratislav daroval kanovníkům Vyšehradským dvoje popluží a rybáře - Modlatu a Šumu v Mokropsech. Ve 13. století byly v majetku kláštera sv. Jiří na Pražském Hradě. V r. 1436, po husitských válkách, zapsal císař Zikmund Mokropsy Oldřichu Medkovi z Valdeka. Od té doby se majitelé střídali - v roce 1540 byly Mokropsy v majetku Václava Zlateneckého, o pět let později zde vládl Jiří Vachtl, který pak Mokropsy postoupil zpět svatojiřskému klášteru. Ten ovšem se majetku ihned zbavil a tak od r. 1547 platili sedláci z Mokropes úroky Janu Kolskému z Kolovsi, Janu st. z Hodějova a Vilémovi z Radešína. Do r. 1584 byly Dolní Mokropsy v držení Karla Kokořovce z Kokořova, od kterého je odkoupil v uvedeném roce Jan Vchynský. O něm je známo, že vzal dva kameny ze mlýna samotížného na Karlštejně do svého v Mokropsech." Roku 1587 postoupil Vchynský Mokropsy Jakubu Menšíkovi z Menštejna, místosudímu král. Českého. R. 1610 náležely Fridrichovi Smolíkovi ze Slavic, od kterého je v r. 1620 odkoupil Jiří Albert Bryknar z Burkštejna. Ten v r. 1622 odkázal Mokropsy Vilémovi Vřesovci hraběti z Vřesovic. Dalším dědictvím pak přešly v roce 1633 na Jindřicha Paradiese, svobodného pána z Eschaide. Jím pak byly postoupeny v roce 1638 Zbraslavskému klášteru. Od té doby je majetková držba Dolních Mokropes totožná s historií Černošic.
Pro úplnost dodejme, že Dolní Mokropsy odpradávna patří farou k Mokropsům Horním - k tamnímu kostelu sv.Václava (dnes součást Všenor).
Vráž
Samota Vráž je připomínána poprvé r. 1361 a její historie je totožná s dějinami Dolních Mokropes. Zajímavostí je původ názvu, o kterém panují dosud spory. Původně historik František Palacký poukazoval na příbuznost se slovem vrah, mladší jazykovědci zase odvozovali původ slova od staroslověnského vražiti čili kouzliti, věštiti (tj. Vráž je místo, kde se kouzlí). Roman Jacobson přišel zase s názorem, že slovo Vráž je podobné s ruským ovrag (proláklina), což ovšem neodpovídá poloze naší Vráže. Před 110 lety bydlelo na Vráži ve 4 domech 23 obyvatel.
Rozluky a spojování obce
Od roku 1864 tvořily Horní i Dolní Černošice jednu místní obec. Rozloučeny byly v roce 1920, aby byly v roce 1950 opět sloučeny pod názvem Černošice. V roce 1950 byly do Černošic připojeny také Dolní Mokropsy. V roce 1974 byly Dolní Černošice připojeny k Lipencům a staly se součástí Prahy 5, dnes Městská část Lipence.
1850 - 1945
Zemědělský charakter zástavby i stylu života převládal v Černošicích až do druhé poloviny 19. století a nenarušily jej ani dvě cihelny v Dolních Mokropsech. Rozvoj obce byl zaznamenán až v souvislosti s otevřením České západní dráhy v roce 1862. Černošice si oblíbily střední i vyšší vrstvy pražské společnosti, zvláště oblíbenými byly "letní byty". Ti movitější (obvykle průmyslníci, živnostníci a obchodníci) pak neváhali a vystavěli podél řeky i železnice honosné vily.
V souvislosti s doznívajícím národním obrozením a romantismem lze popisovat snahy o hledání bájného Kazína a jeho "nalezení" na ostrožně Hrádku nad Berounkou. V roce 1868 byl na skálu nad řekou umístěn nápis "Kazín" - a od té doby toto pojmenování v Černošicích zdomácnělo (archeologické průzkumy dr. Aksamita na počátku 20. stol. domněnku o bájném Kazínu vyvrátily).
V roce 1899 žilo v Horních Černošicích v 38 domech 297 obyvatel, v Dolních Mokropsech v 59 domech 385 obyvatel - zemědělců a pletáků zboží proutěného. Těsně před válkou však už bylo v Dolních Mokropsech již 130 popisných čísel.
O tom, jak se tehdy žilo, nás informuje Karel Dlouhý: Staří Mokropáci v potu tváře vzdělávali svoje pole v čas letní, v zimě opět sedláci věnovali se výmlatu, chalupníci zase pletení nůší z vrbových prutů. Jen sem tam někomu se podařilo dostati se za zřízence k železnici neb uchytiti se zedničiny, do Prahy však za výdělkem jezdilo celkem jen pár lidí.
Nejběžnější stravou v chalupách i statkách bývala polévka, káva, brambory, chléb, vdolky, lívance, kaše, buchty a jiná prostá jídla, neb masa bývalo na stole jen v neděli a někde ani to ne. Na posvícení ovšem i v té nejposlednější chalupě musila býti pečená krmená husa a na zimu zabité prase, hlavně za účelem omastku.
V neděli se vše obleklo do svátečních černých šatů, na které si musil nastřádati každý pořádný mládenec. V takových černých šatech se chodilo za mládence, k tancovačkám, v těch se odbyla veselka, křtiny, ba některý pečlivý občan je měl až do hrobu...
Idylická doba ovšem skončila výstřely v Sarajevu. Vznik Československa v říjnu 1918 a další pozitivní rozvoj státu měl vliv i na život v Černošicích. V letech 1925 - 1929 byla zde zaznamenána značná stavební činnost. Všude na příhodných místech se začalo parcelovat a ceny stavebních pozemků prudce stoupaly vzhůru. V naší lokalitě počala parcelace ve větší míře na Vráži, kdy se zde prodával jeden čtvereční sáh půdy velmi levně - za 25,- Kč. Parcelaci provedl tehdy zdejší občan Karel Vošalík a po něm začali odprodávat pozemky i další hospodáři i Pražané. Do roku 1928 vyrostla na Vráži nová vilová čtvrť o stu popisných čísel. Počet obyvatel se zdvojnásobil Tímto osídlením se zcela změnil ráz původní zemědělské obce, který zůstává stejný doposud ~ obyvatelé mají trvalé zaměstnání v Praze a do Černošic denně dojíždějí.
Události 30. let - světová hospodářská krize a zejména nástup fašismu v Německu zvýšily obavy o budoucnost Československa. Mnichovská dohoda ze září 1938 pak završila období první republiky. Z odstoupených území proudí uprchlíci. V hojném počtu se objevují i v Černošicích a Dolních Mokropsech. Velké pozdvižení ještě před osudným 30. zářím 1938 způsobila v Černošicích sklářská rodina z Dubí, která přijela v noci z 22. na 23. září 1938 prohlášením, že museli uprchnout před řáděním henleinovců.
I zde se začaly aktivizovat fašistické organizace formou vylepování letáků s odsuzující charakteristikou E. Beneše a bývalé i současné vlády. 15. březnem 1939 se završil plán A. Hitlera na obsazeni Československa, projíždějící německé jednotky bylo možné spatřit i v Černošicích. Po okupaci se aktivizovala odbojová činnost. V Dolních Mokropsech vznikly odbojové skupiny napojené na časopis V Boj a Obranu národa.jejichž činnost byla násilně ukončena v období tzv. "heidrichiády" v roce 1942. V Dolních Mokropsech existovalo Hnutí za svobodu a vojensky organizovaná Zpravodajská brigáda, v Horních Černošicích zase skupina pro zřízení ilegálního národního výboru, která sehrála důležitou úlohu v Květnovém povstání 1945. Zdejší události souvisely s děním v sousedním Radotíně. Obec byla přesto osvobozena vlastnín úsilím svých odbojářů.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
je nejvýraznější památkou současných Černošic. Poprvé je připomínán v roce 1352, kdy platil 9 grošů papežského desátku. Už ve 14. století byl kostelem farním. Kostel byl od té mnohokrát upravován, takže nelze určit přesně historický sloh. Do dnešní podoby byl přestavěn v roce 1774 nákladem mlynáře Jiřího Kotašky. Další oprava proběhla v roce 1849, o její financování se postaral mlynář Svoboda. Poslední důkladnou opravou prošel kostel právě před sto lety, kdy byl rozšířen i přilehlý hřbitov. V roce 1984 pak byla díky aktivitě místních farníků na hřbitovním pozemku postavena nová sakristie.
Jde o jednolodní obdélnou stavbu s pravoúhlým presbytářem a věží vysunutou ze západního průčelí. Okna jsou obdélná, půlkruhově ukončená. Loď' s pilastry v nárožích sklenuta plackou se Štukovými rámci, kruchtta a presbytář klenuty valeně. Hlavnímu oltáři z roku 1713 dominuje barokní obraz Nanebevzetí Panny Marie, po jeho stranách jsou sochy slovanských věrozvěstů.
Na věži jsou tři zvony - sv. Rosalie (původně z r. 1700, přelit zvonařskou firmou Bellmann v roce 1 849), Marie a Václav z let 1947 a 1949 ulité Moravskou zvonárnou v Brně. Věnoval je děkan Adolf Piťha na památku osvobození v roce 1945.
Z farářů jsou známi: Hašek (1367-1370), Benedikt (1370- 1374), Jan - původně farář v Trnové (1374). Martin (1380), Jiří (1385), Blažek ~ kněz ze Svin (1399 - 1402), Mikuláš - kněz z Horšova Týna (1402-1403), Arnbrož (1403), Jindřich - klerik z Tachova (1404), Havel - předtím farář v Mojžíři (1404-1415), Jan - předtím farář v Křešicích (1415-1417), Matěj Albus - předtím farář v Michalovicích (1417), Palmác - kněz z Mníšku (1422).
Do roku 1417 zde podací právo vykonávali zbraslavští opaté. V 17. století se černošický kostel uvádí jako fíliální. V současné době náleží kostel k třebotovské farnosti, spravované z Radotína. Spadá pod vikariát Praha - západ (dříve Zbraslavský vikariát).
Významné osobnosti Černošic
MUDr. Jan Janský (1873-1921), objevitel krevních skupin, pamětní deska na čp. 357
J. Bláha, pomolog, pamětní deska v Karlštejnské ulici 275
Vilém Heckel (1918 - 1970), horolezec a fotograf
Ferenc Futurista (1891-1947), herec
M. Fischerová - Kvěchová (1894-1984), akademická malířka
Použitá literatura
- Dlouhý, Karel: Dějiny a zkazky Dolních Mokropes, Mokropsy 1936, strojopis.
- Hansl, František: Smíchovsko a Zbraslavsko Smíchov 1899.
- Herrmann, Ignát: Ze stare Prahy, Praha 1970.
- Holec, František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních, díl IV., Praha 1996.
- Okolí Prahy západ - Turistický průvodce. Praha 1990.
- Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království českého, Praha.
- Vranský, Pavel: Protinacistický odboj na okrese Praha - západ, Praha 1999.
- Časopisy - Černošický zpravodaj (1995 - 1997), a zpravodaj Šemík (1990 - 2002)
Podklady zpracoval Mgr. Tomáš Hromádka